Červenec 2015

People change, a lot.

17. července 2015 v 22:01 | Andy
Lidé se mění. Neustále.

Já ani nevím, co je horší. Jestli to, že se někdo změní nebo, že si to sám neuvědomuje.
Představte si situaci. Někoho znáte už nějaký ten pátek. Toho člověka jste si oblíbili na základě toho, jaký byl, když jste ho poznali. Jak se k vám choval. Čas běžel a vy jste si žili svůj život, jehož součastí byla ta daná osoba. Po nějaké době jste si však všimli, že ne vše je jako dřív. Změnil se třeba přístup té osoby, možná i chování. Nebo se změnila celá. První, co uděláte je, že si to uvědomíte sami. Začnete vzpomínat, jak to bylo předtím. Další v pořadí bude snaha obeznámit tím danou osobu. Jenže, co se stane? Ona s vámi nesouhlasí. Řekne, že je vše, jako dřív. V horším případě se dozvíte, že jste se změnili vy. A co zamrzí víc?

Nechápejte mě špatně. Nechci tímhle říct, že by se ke mně ten daný člověk choval nějak zle, to vůbec. Jen to, že po čase zmizelo plno věcí a nějak se změnil. Tyhle věci většinou neuberou na tom, jak moc tu danou osobu máte v lásce, ale způsobí vám to určitý šrám na duši. Zní to skoro až dramaticky, ale je to tak. Ten šrám, který tam už byl způsobený někým jiným, ale postupně se zaplňoval tím, co vám dávala tahle osoba. Pocit štěstí a radosti. A jak to dokázala? Těmi drobnostmi, které tu už nejsou a o kterých si myslí, že jsou zbytečné.

Není přece moje chyba, že potřebuji pozornost. Líbí se mi prosté zprávy typu "Dobré ráno". Cítím se dobře, když je rád, že si se mnou může do noci psát, ačkoliv jsme spolu strávili celý den. Budu mu chybět už pár sekund po rozloučení. Zajímá ho i taková banalita jako je to, co během dne zrovna dělám. Nebude psát jen, když zrovna něco potřebuje nebo nemá nic lepšího na práci. Bude si se mnou rád povídat o čemkoliv tak, jako by to měla být naše poslední konverzace.

Možná jsem naivní, hloupá, kdo ví. Ale jedno vím jistě. Mrzí mě to. Někdo by mohl říct, na co si vlastně stěžuji. Jsou přece tací, kteří podvádí, využívají, lžou. Na druhou stranu, když ale máte kolem sebe osobu, která je skvělá, proč nemůžete požadovat to, co tu dříve bylo? Smutné je, že ve finále se dozvíte, že si v podstatě vymýšlíte, vše je jako dřív a vy pořád máte nějaký problém. Co dál?
Máte dvě možnosti. Pokračovat, nebo vyzkoušet něco nového. Já jsem kdysi četla zajímavý poznatek. Mnoho lidí má ve vztahu takových pěkných 80% - ovšem, ne pro každého dostačujících. Něco jim tam chybí - to máme těch zbývajících 20%. Logicky se začnou po těch chybějících procentech poohlížet. Ta po nějaké době u někoho objeví. Velmi často jdou za tím, co jim chybí. Možná se řídí i tím, že nové je vždy lepší. Začátky jsou vždycky krásné. Neuvědomí si ale, že zrovna vyměnili 80% za pouhých 20%. Nejsem žádný světový matematik, ale je jasné, že "výměna století" to zrovna nebyla. Často si to lidé uvědomí, ale bohužel pozdě. Poté pravděpodobně doufají, že se časem u té osoby třeba i vyskytnou další procenta a nebo najdou někoho, kdo bude mít vytoužených 100%. V mnoha případech nenajdou. Ironie osudu.

Upřímně teď ke konci ani nevím, kam mě myšlenky dostaly. Zda píši o změně lidí nebo o tom, co mi chybí. Leč, ono to možná souvisí. Ke konci bych chtěla napsat, že je potřeba si uvědomit, co v tom druhém máte. Je těžké nemít něco, co tu kdysi bylo a pro vás to svým způsobem bylo důležíté. Avšak, je potřeba umět jít dál a naučit se radovat i z jiných věcí. Například z toho, že je tu někdo, na kom vám záleží a komu na vás pravděpodobně také. Určitě by každý uměl vyjmenovat,co mu chybí, nebo kdo se v jeho životě změnil. Umění je být šťastný a spokojený s tím, co máte. Jinak ten život nebude stát za nic. Ale, to nejdůležitější na konec - neměnila bych. Protože pořád je to jedna z nejlepších věcí, co mě kdy potkala a za to asi nikdy nepřestanu být vděčná.

<3

Tuesday 14.7.2015

14. července 2015 v 19:16 | Andy
Vůbec mi nedalo práci si vzpomenpout, co je za den a vůbec, kolikátého je.

Koukám, že naposledy jsem psala v březnu. Jo, to jsem už pomalu začínala brečet, že ten rok je nekonečný a těch prázdnin se nikdy nedočkám. Nebyl. Prázdniny přišly a já si říkám, co z toho vlastně mám. Poslední měsíc ve škole vlastně pro mě ve škole moc nebyl. Sem tam nějaká nevolnost, nějaké zaspání, povinný cyklák a už jsem si kráčela pro ten papír, který mi stejně k ničemu není. Celý rok dřete, brečíte nad tím a pak stejně dostanete ten stejný papír jako všichni ostatní, jen se někde liší slovy "dobrý", "chvalitebný" apod. Mám - li alespoň zde být k sobě upřímná, tak zase tolik jsem nedřela. Ale brečela hodně, to jo. Hlavně při písemce - aneb proč jsem se to já kráva nenaučila.

Pro zajímavost jsem se chtěla podívat, co jsem dělala před rokem. Můžu s klidem říct, že to samé, co teď + nic. Ale kupodivu jsem čas od času něco na blog napsala. Každopádně nic o tom, co dělám. Možná bych mohla naspat, co dělám teď, abych se za rok tomu zase mohla vysmát, že pořád nic nedělám.
Tak tedy:
  • Jím. Vše, co mi přijde pod ruku.
  • Koukám na seriály. Pretty Little Liars, Orange is the new black.
  • Čtu. Girl Online.
  • Spím. Vždy, kdy to jde.
  • Štvu lidi. Nejlépe všechny.
  • Nic. Prostě na vše kašlu.
A co nedělám?
  • Neuklízím. Celkem mám ráda ten svůj chaos.
  • Nesháním si otázky ze zsv k maturitě.
  • Nekoupila jsem si učebnice.
  • Nečtu povinnou četbu.
  • Necestuji.
  • Nebloguji.
Pokud se poštěstí, třeba zase za pár let napíšu, jen tak pro sebe, abych se necítila tak špatně. I když, co komu nalhávám. Necítím. Ale nelíbí se mi, jak to tu zeje (je to vůbec slovo??) prázdnotou. Ostatně, jako můj život :D

💕