People change, a lot.

17. července 2015 v 22:01 | Andy
Lidé se mění. Neustále.

Já ani nevím, co je horší. Jestli to, že se někdo změní nebo, že si to sám neuvědomuje.
Představte si situaci. Někoho znáte už nějaký ten pátek. Toho člověka jste si oblíbili na základě toho, jaký byl, když jste ho poznali. Jak se k vám choval. Čas běžel a vy jste si žili svůj život, jehož součastí byla ta daná osoba. Po nějaké době jste si však všimli, že ne vše je jako dřív. Změnil se třeba přístup té osoby, možná i chování. Nebo se změnila celá. První, co uděláte je, že si to uvědomíte sami. Začnete vzpomínat, jak to bylo předtím. Další v pořadí bude snaha obeznámit tím danou osobu. Jenže, co se stane? Ona s vámi nesouhlasí. Řekne, že je vše, jako dřív. V horším případě se dozvíte, že jste se změnili vy. A co zamrzí víc?

Nechápejte mě špatně. Nechci tímhle říct, že by se ke mně ten daný člověk choval nějak zle, to vůbec. Jen to, že po čase zmizelo plno věcí a nějak se změnil. Tyhle věci většinou neuberou na tom, jak moc tu danou osobu máte v lásce, ale způsobí vám to určitý šrám na duši. Zní to skoro až dramaticky, ale je to tak. Ten šrám, který tam už byl způsobený někým jiným, ale postupně se zaplňoval tím, co vám dávala tahle osoba. Pocit štěstí a radosti. A jak to dokázala? Těmi drobnostmi, které tu už nejsou a o kterých si myslí, že jsou zbytečné.

Není přece moje chyba, že potřebuji pozornost. Líbí se mi prosté zprávy typu "Dobré ráno". Cítím se dobře, když je rád, že si se mnou může do noci psát, ačkoliv jsme spolu strávili celý den. Budu mu chybět už pár sekund po rozloučení. Zajímá ho i taková banalita jako je to, co během dne zrovna dělám. Nebude psát jen, když zrovna něco potřebuje nebo nemá nic lepšího na práci. Bude si se mnou rád povídat o čemkoliv tak, jako by to měla být naše poslední konverzace.

Možná jsem naivní, hloupá, kdo ví. Ale jedno vím jistě. Mrzí mě to. Někdo by mohl říct, na co si vlastně stěžuji. Jsou přece tací, kteří podvádí, využívají, lžou. Na druhou stranu, když ale máte kolem sebe osobu, která je skvělá, proč nemůžete požadovat to, co tu dříve bylo? Smutné je, že ve finále se dozvíte, že si v podstatě vymýšlíte, vše je jako dřív a vy pořád máte nějaký problém. Co dál?
Máte dvě možnosti. Pokračovat, nebo vyzkoušet něco nového. Já jsem kdysi četla zajímavý poznatek. Mnoho lidí má ve vztahu takových pěkných 80% - ovšem, ne pro každého dostačujících. Něco jim tam chybí - to máme těch zbývajících 20%. Logicky se začnou po těch chybějících procentech poohlížet. Ta po nějaké době u někoho objeví. Velmi často jdou za tím, co jim chybí. Možná se řídí i tím, že nové je vždy lepší. Začátky jsou vždycky krásné. Neuvědomí si ale, že zrovna vyměnili 80% za pouhých 20%. Nejsem žádný světový matematik, ale je jasné, že "výměna století" to zrovna nebyla. Často si to lidé uvědomí, ale bohužel pozdě. Poté pravděpodobně doufají, že se časem u té osoby třeba i vyskytnou další procenta a nebo najdou někoho, kdo bude mít vytoužených 100%. V mnoha případech nenajdou. Ironie osudu.

Upřímně teď ke konci ani nevím, kam mě myšlenky dostaly. Zda píši o změně lidí nebo o tom, co mi chybí. Leč, ono to možná souvisí. Ke konci bych chtěla napsat, že je potřeba si uvědomit, co v tom druhém máte. Je těžké nemít něco, co tu kdysi bylo a pro vás to svým způsobem bylo důležíté. Avšak, je potřeba umět jít dál a naučit se radovat i z jiných věcí. Například z toho, že je tu někdo, na kom vám záleží a komu na vás pravděpodobně také. Určitě by každý uměl vyjmenovat,co mu chybí, nebo kdo se v jeho životě změnil. Umění je být šťastný a spokojený s tím, co máte. Jinak ten život nebude stát za nic. Ale, to nejdůležitější na konec - neměnila bych. Protože pořád je to jedna z nejlepších věcí, co mě kdy potkala a za to asi nikdy nepřestanu být vděčná.

<3
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 23. července 2015 v 10:33 | Reagovat

To  víě. Lidé stárnou a tím se tak trochu i změní. Je to skoro u každého, i když si to málokdy někdo uvědomí.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 23. července 2015 v 20:54 | Reagovat

Můj přítel byl ten, kterému jsem se vždy mohla vypovídat ze svých trablů a tak netrvalo dlouho a důvěra se změnila v lásku...
Ale už to není jako dřív...
Najednou mám trable, o kterých se potřebuju vypovídat někde jinde...
Jsou to trable s ním :-) Sice maličkosti, ale protivné.
A najednou mi chybí jeho přátelské rameno.
Nezměnila jsem se já a ani se nezměnil on, jen jsme teď MY...
MY už jsme deset let a někdy mám pocit, že to rameno potřebuji čím dál víc :-)
Ale vždycky si uvědomím, že to rameno mám doma, jen pro některé hovory tak nějak nedostupné...
Nezměnili jsme se. Rozhodně ne moc.
Jen jsme si zevšedněli.
Už neproplouváme bouří za svitu červánků, už jsme na klidné vodě, většinou se spoustou slunce a občas s mráčkem.
Ale neznamená to, že bychom se měli rádi méně.
A víš co? ON mi dává těch 80%. A zbylých  20%?
Mám doma sice rameno, ale nemluvu :-) 15% mám tady na blogu a těch posledních 5% vážně tak nutně nepotřebuju :-)
A není to jen o životě v páru, kolikrát to platí i o přátelství, kamarádství...

3 nicolecrazyworld nicolecrazyworld | E-mail | Web | 24. července 2015 v 11:08 | Reagovat

Každý se mění, každý jednou dospěje. Já znám jeden hrozně hezký citát, možná s tím nebudeš souhlasit ale... : ,,Nezměnil jsem se, jenom jsem dospěl. Mohli by jste to taky zkusit."

4 Lany Lany | Web | 27. července 2015 v 17:20 | Reagovat

Krásny článok. Kiežby sa ľudia tak nemenili, ale ostali takí akí boli aj predtým. Veľmi dobre viem, o čomhovoríš. :)

5 didslife didslife | Web | 28. července 2015 v 3:58 | Reagovat

pekný blog, dobrý článok

6 Rasty Rasty | Web | 28. července 2015 v 11:20 | Reagovat

Je zajímavý se nad tím zamyslet. Pár takových změn na lidech jsem postřehla, ale jejich podstata je pořád stejná. (nebo aspoň to platí o těch "mých" lidech :))

7 Natálie Natálie | Web | 28. července 2015 v 22:19 | Reagovat

krásně napsáno a moc dobře vím o čem mluvíš..

8 Linda Mamerria Linda Mamerria | Web | 29. července 2015 v 20:44 | Reagovat

Nějak takto mi "umřel" můj poslední vztah. Přestali jsme si jednoduše rozumět, naše cesty se rozešli. nakonec mě to ani nemrzelo, protože ten člověk...změnil se a změnila jsem se i já. Od toho dne se ale cítím neskutečně volná a svobodná! Ve vztahu jsem se tak necítila, neustále jsem byla přikována k zemi i jeho zájmy, které byly najednou v rozporu s mými. Nelituji toho, jen vzpomínám na to krásné a užívám si. Neměli jsme si co říct, názorově jsme byli jinde. Držela jsem ho zuby nehty hodně dlouho, ale teď vím, že to přeci jen těch 80% nebylo (i když jsem si to myslela), ale tak 60. A já chci těch 80%! A najdu si je :-)

9 ellie. ellie. | Web | 6. listopadu 2015 v 16:01 | Reagovat

mně se pořád chce psát, ale teď je to děsně komplikovaný, maturita na krku a tak, určitě chápeš:// chtěla jsem pokračovat na mém starém blogu, ale asi si založím nový a pojedu od začátku s čistým štítem.. každopádně mi blog moc chybí :/ tak uvidíme:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama